Jsou princové na draka?

Jako malým holčičkám nám slibují statečné a neohrožené prince, ale je tomu skutečně tak? Nemáte pocit, že muži jsou v dnešní době plné rovnoprávnosti tak zmatení, že už většině chybí ta odvaha a dravost, aby si šli jako dříve za svým? Můžeme za to my ženy? A co máme udělat pro to, aby nás opačné pohlaví opět vnímalo jako něžné a zranitelné bytosti, které potřebují mít po svém boku svého ochránce?

Přemýšlím o tom proto, že uplynulý měsíc plný oslav mi do života náhodně “přihrál” pár mužů z mé minulosti a několik drinků mi dodalo odvahu se zeptat: “Proč jsme spolu vlastně nikdy nebyli, tehdy ses mi moc líbil?”. Odpověď byla ve všech případech stejná. “Já jsem se tě bál.” To mě zaskočilo a přimělo o sobě trochu víc přemýšlet. Ano, vždy hledám chybu u sebe a protože to nebyl jeden, ale VÍC mužů se stejnou odpovědí, ta chyba přeci musí být ve mně! Nemyslím, že vypadám, že koušu. Nikdy jsem nepotřebovala muže k tomu, abych přežila, vždy jsem vedle sebe chtěla mít partnera, se kterým se budeme podporovat a s kým budeme svoje životy sdílet. A v tom je možná zakopaný pes. Neumím vysílat signály jako “Haló, já vážně potřebuju někoho, kdo mi přivrtá poličku nebo odstraní pavouka!” (to první bych sice zvládla, ale to druhé fakt ne, na posledního nezvaného návštěvníka před pár lety padla půlka Domestosu a krabice papírových kapesníků).

Takže, když si tak promítám svoje skončené vztahy, ve většině případů to byli velmi sebevědomí muži, kterým nešlo až tak o mě, ale o sebe. A proto to vždy po pár letech, když mi to došlo, skončilo. Říkám si, že bych měla víc mluvit a méně přemýšlet. Pár životních kotrmelců mi sice dalo vnitřní sílu, ale na druhou stranu i jistou dávku odměřenosti a strachu dávat najevo city. Přes to všechno jsem uvnitř pořád ta křehká holka, která se chce večer schoulit muži na rameno a poslouchat, jaký měl den. Nebo prostě jen mlčet…

Jak tedy přimět muže, aby znovu nasadili brnění a nasedli na koně? Je to v době Tinderu ještě vůbec reálné? Vždyť oni o nás už bojovat nemusí. Proč by se snažili, když stačí zapnout aplikaci a pár úlovků budou mít i bez boje? Jednou mi jedna žena řekla, že jsem se měla narodit v jiné době. Ale to bych nechtěla. Jsem šťastná za všechny možnosti, které ta dnešní nabízí, jen bych si přála, aby se znovu vrátilo to, že budou muži brát jako samozřejmost, že právě oni mají udělat ten první krok… Jsem v tomhle asi staromódní. A jdu si přečíst nějaké články na téma “Jak dát muži najevo, že s ním na to kafe ráda půjdu”, když úsměv nezabírá. I když… Na toho pravého možná ano :) Ale o tom zase někdy jindy.. :*

A ještě na závěr jedna malá rada pro všechny příslušnice ženského pohlaví. Když sesednou z toho koně a odhodí brnění, naučte se s NIMI mluvit! Můj současný partner se mě to snaží naučit. Dám vám příklad. Loni jsem cca od konce dubna do půlky června mluvila o pivoňkách. Jak všude kvetou, že je miluju, že krásně voní… A když na konci června přišel s kyticí k mým narozeninám, trochu mě mrzelo, že mě asi ty dva měsíce neposlouchal. “Tys chtěla abych Ti přinesl pivoňky?” zeptal se mě. “Tak proč jsi to neřekla?” Moje odpověď ve smyslu, že jsem je za poslední dva měsíce zmínila asi třicetkrát přinesla jen lehké pousmání a poznámku: “Zlatíčko, když něco chceš, musíš to říct jasně, muži prostě neumí číst mezi řádky…”. Letos ty pivoňky přinesl… Krásné léto a nevěřte tomu, že princové jsou na draka, my je na ty koně zase naučíme nasedat…

Pusu,