Moje první operace / My first surgery

Moje první operace byla, světe div se, naprosto dobrovolná! A ne, nejednalo se o žádnou plastickou, i když s krásou má také něco společného.

Po prvním těhotenství se mi na pravé noze objevily dvě malé křečové žilky, ale nad těma jsem mávla rukou. Jenže po druhém porodu jsem při pohledu na tu samou nohou jen nevěřícně vrtěla hlavou, jak se může takový zanedbatelný stav rapidně zhoršit. Znáte to, když si na něčem zakládáte nebo vás naopak něco na vás štve, tak si toho u ostatních o to více všímáte? Tak já jsem byla posedlá sledováním nohou :D Hlavou mi probíhalo – jééé, ta se má, ani žilka nebo oujééé, tak ta by s tím měla něco dělat – hmmm stejně jako já.

Nastudovala jsem si všechny metody, kterými je možné se „křečáků“ zbavit, vyzkoušela jsem dokonce i krémy (chachá, za ty utrácet fakt nemusíte!). Starou metodu, kdy se žíly vytahují a která je hrazená pojišťovnou, jsem rovnou vyškrtla ze seznamu, protože je nejen dost bolestivá, ale rekonvalescence je velmi dlouhá a já potřebuju začít fungovat hned.

Nakonec padla volba na radiofrekvenční metodu. Za tu se sice platí, ale do svého zdraví s klidným svědomím investuju. Vybráno jsem tedy měla, ale k tomu, abych zvedla telefon a objednala se, jsem stále neměla odvahu. Pořád jsem si nacházela výmluvy, proč se to zrovna teď nehodí. Až jsem se nakonec hecla s partnerem mojí kamarádky, který měl stejný problém, plácli jsme si, že do toho jdeme spolu a hned jsem nás objednala na konzultaci, abychom z toho nemohli vycouvat.

Po sonu mi pan doktor řekl, že ze zdravotního hlediska u mě zákrok zatím není nutný, ale chápal, že mně jde také o tu kosmetickou stránku. Při vyšetření zjistil, že nestačí „zneškodnit“ pouze viditelné části, ale že problém začíná už u chlopně v třísle, takže to odoperuje hezky všechno, aby případná návratnost nebyla za dva roky, ale třeba až za dvacet let.

V den operace jsme se dostavili do nemocnice brzy ráno na předoperační vyšetření, ubytovali se a už jen čekali, až na nás přijde řada. Měla jsem to štěstí, že jsem šla na sál už třetí, protože déle bych bez jídla a hlavně bez pití nevydržela snad ani minutu. Myslela jsem, že bychom celý zákrok zvládli jen pod lokálním umrtvením, ale vysvětlili mi, že to není úplně dobrý nápad, takže jsem si trošku pospala. Pamatuji si, jak se se mnou začalo všechno točit a já si říkala, jestli mám oči zavřít nebo se mi zavřou samy… a pak jsem se probudila až na pokoji. Nebudu vám lhát, bolelo a pálilo to jako čert, ale nic, co se nedá vydržet. Musela jsem čekat ještě další dvě hodiny na to, než jsem se mohla napít, a to bylo podle mě mnohem horší :D Za další hodinku jsem už trajdala po chodbě a pak hurá domů.

Týden jsem neustále nosila stahovací punčochu, promazávala okolí ran Liotonem 100 000, lehce se belhala, ale den ode dne byla bolest o trošku menší. Po týdnu (včera) jsem šla na kontrolu, kde mi pan doktor sundal náplasti, udělal sono a vše vypadá skvěle. Stahovací punčochu musím mít ještě jeden týden alespoň přes den a pak ji můžu sundat. Začít chodit opět cvičit můžu klidně hned, ale bolest mi to ještě nedovolí. Až odezní, tak hned poběžím za svými milými spolucvičenkami.

Noha je sice ještě samá modřina, ale věřím, že brzy zmizí a já se budu moci pyšně promenádovat se svojí staronovou nožkou :D

šaty HM / bunda, taška Orsay / sneakers CCC / glasses Dior

A pokud vy také stále něco odkládáte a nemůžete se rozhoupat k poslednímu kroku, najděte si, stejně jako já, také nějakého parťáka, protože ve dvou se to lépe táhne ;)

Vaše

Where to next?