Moje smutné období / Why I look sad?

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jestli v mém článku budu popisovat jarní trendy a dělat, jako že se nic neděje, ale nakonec jsem se rozhodla, že někdy by se mělo mluvit i o těch méně veselých věcech. Vy, co mě znáte, jste asi poslední týdny zaznamenali, že jsem tak celkově smutná. Snažím se to potlačit, ale je to ve mně někde schované a bohužel je to na mně vidět.

Ještě trochu odbočím. Nedávno mě na ulici zastavily tři slečny s dotazem, jestli mám chvilku, že do školy zpracovávají určitou úlohu. Většinou na podobné dotazy reaguji dost negativně, ale tentokrát jsem je vyslechla. Jejich otázka byla na první pohled jednoduchá: „Kdybyste mohla ze života odstranit jednu emoci, která by to byla? Na výběr máte Vztek, Smutek a Strach.“ Chvilku jsem přemýšlela. Ani jednu z nich nemám ráda… Ale! Strach nemusí být jen negativní, někdy nás může posunout dál a pocit z překonaného strachu je úžasný. Sama vím, že když se dokážu překonat a udělat něco, čeho se bojím, jsem zase o trochu silnější. Smutek. Tahle emoce se mnou teď lomcuje víc než je zdrávo, ale i tak si myslím, že je to určitá forma „léčby“ – vyrovnávání se s nějakou životní lekcí nebo situací. Takže jsem označila Vztek. Protože jsem nepřišla na jedinou pozitivní věc, kterou by přinášel. Obvykle pokud někoho přepadne, chová se agresivně a zle a často člověk ve vzteku řekne i věci, které vlastně nemyslí vážně. Co myslíte? Jakou byste vybrali vy?

A teď zpět k tomu smutku. Smutek je opakem radosti. Většinou na nás pusobí tak, že cítíme méně energie a podvědomě se izolujeme od svého okolí. Tím se vysvětluje, proč jsem teď nejraději sama doma. Kde se nemusím přemáhat a usmívat, což mi bere i ty poslední zbytky sil. Po pravdě, nejradši bych teď všechny dny (a noci) prospala. Přirozený smutek je běžný, když nám umře někdo blízký nebo se rozejdeme s partnerem. Ten můj je způsobený vážnou nemocí blízkého člověka. Takový smutek odeznívá až za několik týdnů nebo měsíců. Tak jsem sama sobě dovolila být smutná. Je to nejlepší cesta k tomu, se z toho co nejdřív dostat. Mysl se s tím tak snadněji vyrovná a sama na sobě vidím, že od té doby co jsem prostě smutná a nesnažím se přemáhat, je mi o trochu lépe a začínám zase cítit svůj vnitřní klid. Takže slibuji, že už se budu snažit nerušit všechny schůzky a začít zase pomalu „social life“.

PS. Fotky jsem fotily se Simčou v Přibrami poté, co jsme zmokly a málem nás odfoukla vichřice, čímž se vysvětluje „ta věc“ co mám na hlavě :)

Tak pac a pusu, vaše