Mám právo být … (hnusná)
Ahoj v novém roce! Minulý víkend jsme se Simčou přijaly pozvání na holčičí beauty víkend od holek z Takkam Design Shopu, což bylo super z několika důvodů. Ale asi nejvíc proto, že jsme měly konečně čas probrat všechno, co normálně moc nestíháme. Kromě práce, rodiny, vtipných situací (do kterých se obě dostáváme dost často) a samozřejmě mužů, jsme se dostaly už v autě cestou do statku Vletice i k tématům, které jsou mnohem osobnější a jak jsme brzy zjistily, některé z nich byly i tématem přednášek, co nás tam čekaly.
Nevím, jak jste na tom byly na začátku roku vy, ale já po optimistickém Silvestru upadla do jakéhosi „útlumu“, ze kterého jsem se vyhrabala až v minulém týdnu. Měla jsem pocit, že ráno vstávám s jedinou myšlenkou – vrátit se co nejrychleji zpět do postele a v mezidobí nemuset dělat vůbec nic. Neměla jsem chuť a ani sílu. A o to víc mě to štvalo! Chtěla jsem se hned od začátku roku vrhnout do všeho, co jsem si v minulém roce řekla, že budu dělat lépe. Třeba neflákat psaní článků na blog, což mi prostě poslední měsíce vůbec nešlo. Nebo si připravit plány a cíle minimálně do června. Opět se naladit na cvičení a nevymlouvat se, že nemám čas. Udělat si víc chvilek s knížkou. Pracovat na sobě a učit se nové věci. Být více systematická. A tak dále… Mohla bych toho vypsat ještě desetkrát tolik. A v tom je nejspíš ten zakopaný pes. Chtěla jsem toho prostě od sebe tolik, že mě to asi děsilo natolik, že jsem ve skutečnosti nemohla nic. Navíc jsem typ člověka, který když má u něčeho „musíš“, zasekne se a prostě to nejde.Třeba vlastně ráda vařím, ale jakmile bych se dostala do pozice, že bych musela vařit dvakrát denně teplé jídlo, začnu tu činnost velmi rychle nenávidět. A další příklad mluví sám za sebe. Jeden z mých plánů byl, že budu opravdu minimálně 3-4x týdně přidávat příspěvek na instagram a výsledek? Za 18 dní dvě fotky. Nebyla ta chuť je fotit, psát a vlastně ani sdílet. Protože jsem si řekla, že musím…
No a pak jsem se najednou vzbudila a měla dobrou náladu. Cítila se po víc jak dvou týdnech odpočatě a s chutí se do toho konečně vrhnout. Protože nemusím, ale CHCI! Protože mám právo někdy nemít dobrou náladu a energii. A tohle všechno jsme řešily se Simčou cestou v autě. Říkám jí: „Víš co, já se mám fakt ráda a jsem spokojená i s tím, jak v těch čtyřiceti vypadám, ale teď jsem se ráno dívala do zrcadla a říkala si, že to, co vidím, je vážně špatný.“ (Protože samozřejmě se naše vnitřní nálada zrcadlí na tom, jak vypadáme a působíme navenek.) A ona na to, že to je normální a má to tak asi každý. A že bych o tom mohla napsat článek. Což mi přišlo jako dobrý nápad, (protože jsem v tom možná letos nebyla sama), jenže jsem v tu chvíli řídila a tak jsem jí poprosila, aby mi poslala zprávu co mi připomene, o čem jsem chtěla psát (jooo, paměť už není co bývala). A víte co jsem našla v telefonu po zaparkování? Zprávu od Simči ve znění: „Mám právo být hnusná…“ JO, to je totiž přesně ono. My všichni máme právo být někdy unavení, protivní nebo se cítit špatně. A nebojovat s tím, ono to přejde. Protože to přeci chceme! :)
Mějte co nejméně těch „hnusných“ dní! A jestli jsem někomu udělala radost, že v tom nebyl sám, pak těch patnách minut nad klávesnicí nebylo zbytečných…
pusu, 
Naše pravidelná dávka fotek za uplynulý měsíc je tady! Říjen byl plný silných zážitků a dojmů, tak se pojďte podívat na další střípky z našich životů!
Září a léto se s námi už rozloučilo, ale my se k němu ještě v tomto článku vrátíme alespoň ve vzpomínkách. 
Moje děťátko už vyrostlo do věku, kdy nastoupilo do mateřské školky a já se vrátila po rodičovské dovolené do práce. Upřímně, je to obrovská změna nejen pro dceru a mě, ale pro celou rodinu.
Krásný den všem přeji z Montrealu! Během posledních měsíců jsem pořídila pár drobností do bytu, abych ho trošku zútulnila. Tohle mě popadne každý rok na jaře, když se oteplí. Mám pokaždé náladu vše zvelebovat :) Letos jsem si zamilovala zlatou a modrou, tak pojďte nakouknout ke mně domů a podívat se, jak se bydlí v Montrealu.